čtvrtek 21. září 2017

Podzimní rituály





Je to tu.
Vytahuji dlouhé svetry.
Odmítám schovat džínovou bundu a vytrvale nosím svůj křivák.
Doma se balím do deky.
Ráno v práci začínám den heřmánkovým čajem.
Snídám kaše.
Nahřívám se nad zapnutou žehličkou.
Stříhám do vlněných látek.
Obědvám husté polívky.
Pořád bych spala.
Poslouchám všechny mé oblíbené písničkáře, čím smutnější, tím líp.
Bez ponožek ani ránu.
Opět vyrážím na každoroční (zatím neúspěšný) lov na kabát.
Třeba letos....

pondělí 18. září 2017

Always look on the bright side of life


Někdy je nejlepší zaměstnat hlavu prací.
A to mi v posledních dnech jde znamenitě.
Nové toaletky v e-shopu, stejně tak i popruhy na foťáky.
A i když mají dny teď tak trochu hořkosladkou příchuť, nevím proč, pořád si zpívám tuto písničku....
Tak vzhůru do nového týdne!

sobota 16. září 2017

V hlavě




Je zvláštní, jak kolikrát mám v hlavě příspěvek, který chci napsat, ale v průběhu mám potřebu sdělit něco úplně jiného.
Jak už fotky napovídají, chtěla jsem psát o tom, že jsem zavalená prací, mám z toho radost, co se v poslední době děje....
Ale je to pro mě asi teď nepodstatné.
Před několika hodinami jsem se vrátila z nemocnice, kde máme už po x-té hospitalizovanou babičku.
A tentokrát to už nevypadá dobře.
Letos v listopadu jí bude osmdesát sedm a už nějakou dobu žije s mými rodiči. Všichni se tak trochu podílíme na péči o ni.
Smekám před svojí maminkou, která si vzala k sobě tchyni a stará se o ni jako o malé miminko. Už tolikrát ji doslova vypiplala. Obdivuji její trpělivost, odvahu....
Kéž bych někdy taky toto dokázala.
Když jsem dnes stála nad nemocniční postelí a pozorovala, jak se babička doslova ztrácí před očima, dost mě to dojalo. Ta žena, která mě jako dítě držela za ruku a hladila po vlasech, je teď tím dítětem, které hladím po vlasech já.
Jak je to stáří nemilosrdné a jak málo se mluví o tom, co všechno s nemocí a stářím souvisí.
Nevím jak dlouho tu babička ještě bude. Možná pár dní, možná se podaří nad infekcí zvítězit.
Těžko říct.
Nevím, co je správné si v současné situaci přát.
Ale přijde mi, že je potřeba o tom mluvit.
Moct se někomu vyplakat na rameni, že mě to mrzí, ale nemlčet....
Proč tak málo mluvíme o něčem, co je součástí našich životů.

čtvrtek 14. září 2017

Dnes ráno


Všichni to znáte.
Probudíte se ještě víc rozlámaní než předešlý večer.
Hlavou vám běží milión věcí, co je potřeba stihnout. Takže trochu stres.
Přitom ta peřina je tak měkoučká, postel tak vyhřátá.
Pak rychlý pohled na hodinky a je jasné, že jsme zaspali!
Takže už od rána všechno špatně.
Jenže pak člověk přijde do kuchyně a vidí toto....
A hned je zase všechno v pořádku:-)

středa 13. září 2017

Guilty pleasures



Mám jich víc než dost.
Takových těch slabůstek/libůstek, které si nedokážu odepřít.
Led.
Miluju ho ve všech podobách. Vždycky jsem pro něj měla slabost, ale letos jsem tomu propadla naplno. Drink? Jedině s ledem. A ani nečekat až se rozpustí, prostě ho pořádně rozkřoupat zubama.
Dostat pytel ledu od Mekáče - moje soukromé Vánoce!!!
Hamburgery.
Ochutnat všechny na světě. ( Docela paradox na to, že většinu týdne jím vegansky:-))).
Ale jsem prostě hamburgerová. A když zrovna žádný v okolí není, aspoň na ně myslím a jednou za čas si aspoň pro potěchu duše vygoogluji obrázky. Hrůza, já vím....:-)
Za nejlepší drink léta prohlašuji prosecco z Lidlu smíchané s pomerančovým džusem a (jak jinak) hodně ledem.
Halušky jedině se zelím i bryndzou dohromady. Nejlepší ever.
Na kocovinu colu a hranolky do postele. Vyzkoušeno! Nebo cokoliv hodně nezdravé.
Arašídové máslo s kousky? Plnou lžičku do pusy na splín.
Miluju bramboráky. Na každém festivale je ochutnávám a vždycky je mi z nich špatně, těžko, nebo je nedojím. Ale nemůžu si pomoct, stejně jim dám příště zase šanci.
Nezralé banány. Takové ty lehce dřevnaté, nazelenalé. Mňam...
....
A zase je to o jídle, já vím.
To bude asi tím, že ležím v posteli s náběhem na chřipku, zelňačku jsem dojedla, čaj už vystydl a strašně moc toužím po pořádném burgeru. Jenže kuchyň je tak daleko a kromě chleba tam toho moc není. Tak si o tom aspoň píšu.....

úterý 12. září 2017

Moddiho čas



Kamarádka Kristýna v autě sáhla do přihrádky, vytáhla cd se slovy, že nastal "Moddiho čas".
Venku zrovna poprchávalo, my jely na nákup do Kauflandu a já toužila po něčem teplém do žaludku.
Takový byl i náš loňský podzim.
Sychravo, hodněkrát hrané Moddiho poslední cd, hlívový guláš s dýní, dýňová polévka....vlastně hodně polívek.
Dnes jsem uvařila zelňačku a popíjím čaj z velkého hrnku.
Deštník ale pořád nenosím. (Popravdě je dost ztrácím...)
Tak podzime, pojď do mě.
Moc tě sice nemusím, ale co kdybychom tomu letos dali šanci.
Já se pokusím nebýt tak umrčená, když bude studeno a upršeno, ty mě necháš ještě chvíli běhat.
Co ty na to?
***
Zpátky u kabelek.
Mám z toho radost.
Už mi chyběly.
V následujících dnech by ještě pár kousků mělo přistát do e-shopu.

pondělí 11. září 2017

Dělat si radost




Čím si zvedáte náladu, když se něco nedaří?
Když máte víc starostí, které nejdou jen tak rychle vyřešit?
Já si dělám radost. Aspoň maličko.
Tady jsou ty z uplynulých dní.
- Nalakovat si nehty na červeno.
- Zatajit před dětmi hranolky a sníst je barbarsky v posteli.
- Rozdat staré vyřazené oblečení.
- Vylézt s dětmi na kostelní věž a rozhlížet se po okolí.
- Uvařit si fakt dobrý oběd.
- Zajít si na dobrý koncert.
- Zahrát si pořádně na kytaru.
......
Fotky jsou ze čtvrtečního koncertu Andrease Vaga. 
Ti seveřani prostě umí....

středa 6. září 2017

Zpátky v zajetých kolejích




Tak jsem se na ten školní rok těšila!
A je tu.
Uklidila jsem si v dílně, nastřihla konečně pár kabelek....
Všechno se pomalinku vrací do známých kolejí. A to přesně mám ráda.
Ráno si dát konvičku čaje, probrat maily u zrovna poslouchaného alba, zabalit balíčky, nastřihnout nový kousek. Zajít si dát kafe s kamarádkou do jejího zavřeného baru a cestou zpátky skočit na poštu.
Rozepsat příspěvek na blog, došít co je potřeba.....
Aspoň dneska to tak bylo.
....
A zítra? Ať už to bude jakkoliv, těším se.
Nejen na práci, ale i večer na koncert.
Do Olomouce dorazí jeden norský písničkář. Takže, kdo byste měli cestu kolem - bude hrát cca od 20,30 v Blues bar Garchu.

Díky všem za komentáře u minulého příspěvku.
Udělalo mi to radost.....

úterý 5. září 2017

Kdy jindy?


Kdy je ten správný čas vytáhnout si kroužek z nosa?
Měla by mít matka na vlasech růžový přeliv?
A že jsem si nechala po třicítce potetovat celé rameno?
....
Byla jsem vychovaná a většina mého okolí má za to, že s dětmi by se měla pozornost zaměřit především na ně.
"Mysli na děti..."
" Uvědom si, že jsi matka od dvou dětí....".
To všechno si uvědomuji a na své děti myslím. Možná někdy až moc.
Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale myslím, že právě teď je to ten nejlepší věk.
Je mi třicet dva.
Mám práci, která mě baví, děti už jsou docela velké a dá se s nimi leccos podniknout.
Nevypadám nejhůř a mám dost energie. (Teda většinou).
Srovnávám se sama se sebou a dopřávám si mnohem víc času pro sebe než kdykoliv dřív.
Mívala jsem pocit, že musím všechno stihnout, že kdoví co mi uteče, když někde nebudu....
Teď se tolik neženu.
A co, že mám přes třicet.
Můj kroužek v nose mě baví, své tetování miluju a možná si někdy pořídím další.
Až se mi při mytí vlasů vymyje růžová, bude mě to asi dost mrzet.
A nejen mě, dětem to přišlo jako "hustý"....(řekla Ema).
Uvědomuji si, jak moc mě dřív okolí ovlivňovalo v tom, co jse dělala, jak jsem se chovala..... aby si někdo něco neřekl, nemyslel.....
Ale kdy jindy být sama sebou?
To, co je pro mnoho lidí asi automatické, se teprve teď učím.
A jsem za to moc ráda a hodně mě to baví.....

pátek 1. září 2017

Letošní léto








Letos všechno věšíme.
Od věšáků, závěsných křesel, přes obrázky (ukážu brzo), až po kytky.
Miluju Lenčiny kokedamy.
Naši první (na první fotce vpravo)- mini tchynin jazyk máme už skoro tři roky. Pravda, trošku nám přerostla, mrška jedna. Ale asi to bude ovzduším, protože děti jsou taky jakési přerostlé:-)
Hned vedle ní visí už přes dva roky dárek od Rosy - jak jinak než z Lenčina obchodu.
Třetí kokedamu jsem si pořídila loni do práce a i tam se vesele houpe.
A konečně se dostávám k jádru pudla.
Plánovala jsem vyzkoušet, jak se taková kokedama dělá.
Opět tomu předcházela více než dvouletá myšlenková příprava, asi trojí nasbírání mechu - poprvé před rokem a třičtvrtě o Vánocích a pak následné vyhazování buď suchého nebo plesnivého.....
Až jsme v neděli po cestě ze Ždáru do Litomyšle zastavili na kraji lesa, nasbírali tašku mechu, tašku hub (během asi 15 minut) a domluvili se, že to tento týden klapne.
Nastudovali jsme si Lenčin návod na výrobu a usoudili, že tudy asi cesta nevede.
Protože výroba kokedamy, aby vydržela, je taková malá vyšší odborná.
Takže po seškrtnání surovin vznikly především v rukou mého muže naše krásné kousky.
Nedělám si iluze o jejich životnosti.
I kdyby s námi byly třeba dva, tři měsíce....bylo by to hezké.
Svůj účel už splnily. Sluší jim to a nám udělaly radost, minimálně už jen při výrobě.
Ale já i přesto pokukuji po jedné další, kterou nutně potřebuji do ložnice. Přece jen vždycky je příjemné mít doma něco, o čem vím, komu to prošlo pod rukama.