úterý 15. srpna 2017

Jak to mám





Komentář u minulého příspěvku mě donutil přemýšlet.
Není to poprvé, co jsem se setkala s negativní reakcí na deprese.
Vždycky mě to znova překvapí a vlastně i rozesmutní.
Jak málo jsou lidé informovaní.
Jak moc mají předsudky.
Deprese, úzkosti.... jsou pro mnoho  lidí jen ukázkou slabosti, lenosti, zbabělosti a kdo ví čeho všeho dalšího.
Zlomenou nohu akceptujeme, ale psychická nemoc - o tom se nemluví. 
Kolikrát jsem jen slyšela: 
Tak se vzchop. 
Běž si zaběhat, to ti pomůže.
Dej si hořčík.
Tak se v tom tak neutápěj.
A co se ti stalo, že je ti hůř?
A nebylo ti už líp?
Vždyť bereš ty svoje prášky.
Nemělo by ti být líp?
Měla by ses víc hýbat, to ti pomůže.
.....
Mohla bych pokračovat do nekonečna.
S depresí se léčím už několik let. Vrátila se mi po porodu Emy. Od té doby na sebe v různých intenzitách upozorňuje. 
Návrat k lékům pro mě byl zpočátku velkým osobním selháním.
Hlavně proto, že jsem musela přestat kojit.
Za poslední 4 roky jsem vyzkoušela několik terapeutů, měnila léky i lékaře.
Dnes, po více než roce intenzivní terapie v kuse, jsem stále na cestě.
Deprese není chřipka, kterou vyléčíte během pár dnů.
Možná se mnou zůstane celý život.
Možná nikdy nebudu schopná přestat brát léky.
Ale to neznamená, že nejsem plnohodnotným člověkem.
Naopak mám pocit, že díky ní, jsem k něčemu mnohem citlivější.
Za poslední rok jsem se toho o sobě tolik naučila.
A udělala jsem obrovský pokrok.
Už třeba jen v tom, že právě takový komentář se mě nedotkne, nevyžádaná rada někoho z okolí mě už nerozhodí.
......
Nevynášejme tak rychle soudy.

Život není černobílý a to jak se na první pohled jeví, nemusí být to, jaký opravdu je.

čtvrtek 10. srpna 2017

Já vím


Málo píšu, já vím.
A při tom je o čem.
Děje se toho hodně.
Až nemám čas ani pomalu pracovat.
Spousta setkání, návštěvy u kamarádů, neodbytné děti...
Na dva dny jsem se dostala do dílny a i když jsem měla práce až nad hlavu, najdednou jsem nevěděla co sama se sebou.
Co dřív.
Co bych potřebovala stihnout.
A že je kam spěchat.
V úterý nasedneme na banátský expres směr rumunský Eibenthal.
Stejně jako loni.
A já najednou ani nevím, jestli se těším.
Letošní léto mám dost zvláštní rozpoložení, že bych ho vlastně nejraději prospala.
Přitom jsem toho už tolik stihla a zažila.
Mám mnohem víc času sama na sebe, děti jsou už samostatnější, hodně jezdíme na výlety.
Jen mě děsí, jak rychle to všechno kolem mě sviští.
Kéž by měl den dvakát víc hodin, nebo kdyby ten čas šlo aspoň na chvíli zastavit a jen se tak koukat....
Ale to bych toho asi chtěla moc:-)
..........
Čtvrtek v rozpálené dílně a nová kabelka v e-shopu.
Zbytek kousků na zakázku už sviští k vám.

středa 2. srpna 2017

Letní playlist





Z Colours of Ostrava jsem si mimo téměř vyprodaného zboží odvezla především několik hudebních objevů.
Jedním z nich jsou Warhaus. Belgická partička, která mě hodně baví a naživo mě naprosto uchvátili. Jen škoda, že jsem stihla pouze pár posledních songů.
Dalším příjemný překvapením byla česká kapela Manon Meurt  - o které jsem v minulosti už párkrát slyšela, ale vždycky jsem je propásla. Opět jen pár písniček, ale jo!
Nejlepším vystoupením z celých Colours byl pro mě jednoznačně koncert dvou australských buskerů - dvojčat Pierce Brothers. Z nahrávky to rozhodně není ono, ale naživo mě ti kluci úplně odrovnali. Tolik energie, to nasazení a takovou show jsem asi ještě nezažila. Byli famózní a já se potom musela jen smát, když jsem viděla ty davy fanynek a fanoušků, co chtěli podpis od úplně neznámé kapely, protože to prostě jinak nešlo. A já jim rozuměla.
Příjemně mě překvapil Cermaque a jeho Neboj - hlavně asi tím, že se pak na pódiu nebál říct, co si myslí o sponzorech festivalu a všudypřítomých cedulích Agrofertu, takže je to možná naposled, co si na tomto festivalu zahrál, ale jednoznačně palec nahoru.
Běhal mi mráz po zádech při vystoupení Benjamina Clementina - úžasnej hlas, skvělej sbor, klavír..... V jeden moment mi to připomnělo vystoupení z Červeného trpaslíka ( to ta podobnost s Kocourem). I když mi malinko vadilo, kolikrát nechal zpívat publikum, tak to byl zážitek.
Hodně ho teď na chalupě poslouchám.
Docela dost jsem si užila německého Roosevelta, hudba je to dost taneční - taky jsem tancovala jak o život, ale vlastně hodně příjemná.
Nakonec bych ráda zmínila Lotena Namlinga s Porokem Karpo ze Švýcarska.
Na jejich koncertě jsem sice nebyla, ale Lotena jsem už potkala, když společně se Zrním hrál v Olomouci. V Ostravě jsme se potkali někdy v pátek nad ránem. A byl z toho několikahodinový příjemný rozhovor o Tibetu, výchově dětí, správném držení zad, manželství a radosti ze života.
***
Na skok v dílně.
Uklidit, nastříhat a nachystat si práci s sebou na chalupu.
A vyrazit.
Mám nové látky, takže se hned šije líp.

sobota 29. července 2017

Až vyrostu, chci být jako Honza










Náš výlet do Litomyšle za kamarády.
Podvečerní Toulovcovy pátky a s nimi spojená pohádka pro děti a koncert pro rodiče.
To, že hráli Zrní, byla dost příjemná shoda náhod.
Čekala jsem, že Kuba s Emou vydrží tak půl hodinky koncertu a vyrazíme domů. Ale děti mě naprosto dostaly.
Společně s místními dětmi vyvořily gang, obsadily podium, tančily, běhaly a koncert si užily tak desetkrát víc než my. (Hodně zábavní byli dva sourozenci, kteří většinu koncertu strávili jako artisti zavěšení na železných sloupcích, které drží střechu nad podiem).
Kuba fascinovaně pozoroval zpěváka Honzu a prohlásil, že až vyroste, chce být jako on. Aby mohl taky tak skákat a tančit na pódiu. Nakonec si z vlastní iniciativy šel pro podpis a samým nadšením pak cestou domů v autě ani nemohl usnout.
A já se samozřejmě dmu pýchou, protože jsem mu Zrní rozhodně nevnucovala. Většinou si hudbu pouštím, když jsem sama.
Takže příště s dětmi zas a rádi.

čtvrtek 27. července 2017

Letní etudy








Už bych si na to měla asi pomalu zvyknout.
Někomu přichází deprese na podzim, já se s ní sžívám přes léto.
Možná proto, že mám pocit, že konečně můžu vypnout, zpomalit.
Nebo že, jak už jsem tu nedávno psala, si naberu hodně práce a s dětmi to prostě úplně dohromady nejde.
Taky asi na mě doléhá ten celoroční stres a v momentě kdy trochu zvolním, tělo si řekne, že teď je ten čas...
Takže přes léto toho hodně prospím. Hodně proležím. Hodně jen tak koukám. A po dlouhé době hodně pláču.
Ale poprvé mi to přijde vlastně v pořádku.
Asi malinko dozrávám.
Taky se tu svou depresi učím přijímat a ne si jen stěžovat. Ne si své smutky ukládat uvnitř, ale pustit je.
V tom vidím největší pokrok své celoroční práce sama na sobě.
.....
Pohledy z verandy.
Stejné, ale pokaždé jiné.
Čištění hlavy u šití popruhů.
Dvacet kousků naráz.
Bez přemýšlení, jen manuální práce.
Opravdová radost.

úterý 25. července 2017

Pozdrav z chalupy





Měla jsem v plánu napsat příspěvek přímo z Colours of Ostrava, ale na místě mě to pak ani nenapadlo. Hodně horko, hodně práce.
Ale všem, co jste se za mnou zastavili moc děkuju.
Bylo příjemné vidět ty jména, která znám jen z emailů i naživo.
E-shop je teď poněkud přebraný a vykoupený, ale nebojte, už pomalu pracuji na nových kouscích i se svým úderným týmem.
I když mě dost zaměstnávají práce v gastronomickém odvětví - přece jen po festivalové stravě je docela fajn dát si něco domácího.
Tak se mnou mějte, prosím, strpení, pokusím se odpovědět na všechny maily co nejdřív...
A o report z Colors nepřijdete - mám docela velkou zásobu hudebních tipů, ale o tom zase příště...

pondělí 17. července 2017

Proč psát o radosti




Já vím, o radostech píšu hrozně často.
Jenže prostě to tak mám.
Raději se ohlížím zpátky na to pozitivní, protože co si budeme říkat, negativního je v životě až dost.
Navíc je to pro mě dost povzbuzení - prolistovat si zpětně blog, kouknout na fotky a vidět, že se vlastně nemám vůbec špatně, že se mi něco podařilo, nebo že mě někdo jen tak potěšil.
Vlastně si myslím, že bychom si to měli opakovat denně.
Z čeho máme za uplynulý den radost.
Třeba za dnešek je to u mě stojan na kabelky uvedený do praxe - vyrobil mi ho muž a už se těším, jak ho na Colors navěsím.
Potom mě po příjezdu na chalupu čekala na verandě krabice látek od tety, která se stěhuje a tyto poklady by vyhodila. Mé vetešnické srdce jásá....protože ty vzory! Hned bych sedla za stroj....
A konečně jsem se dokopala k úpravě vizitek.
Jsou doma a už je jdu děrovat a přivazovat....

čtvrtek 13. července 2017

Dnešní...



Moje dnešní radosti.
Plná dílna a veganské chilli k obědu.
Ještě že mám svou dvorní kuchařku, co myslí na můj stravovací režim.
Teď už do pelechu, protože další díl rozkoukaného seriálu....

středa 12. července 2017

Pracovně






I když to z fotek může vypadat kdovíjak líně, dnešní den byl ryze pracovní.
Došila jsem další várku batohů a to ve společnosti dětí a babiček - což na mě, spíše samotáře, je docela výkon.
Vlastně každé léto s dětmi na chalupě je pro mě malinko zkouškou trpělivosti.
Trávíme hodně času pohromadě a tím, že musím pracovat, je to složitější.
Mám ráda ticho a to je s dětmi samozřejmě nereálné.
A taky si většinou naplánuji víc úkolů, než jsem schopná zvládnout, takže se sama stresuji, kolik mi toho zbývá, co všechno bych další den měla....
Nehledě na to, že speciálně Ema má radar na to, kdy jsem nejvíc zabraná do práce a tehdy něco nutně potřebuje.
Ale dnes jsem na sebe docela pyšná.
Kdyby takto běželo celé léto, vůbec bych se nezlobila.
Chvíli teplo- ideálně na snídani na verandě.
Pak zataženo - akorát aby mě nemrzelo, že jsem zalezlá u stroje.
Po obědě pohádka s dětmi, odpoledne práce, procházka okolo, neteř na návštěvě, pozdravit krávy, ugrilovat si večeři, sklenička prosecca v houpačce. Značka ideál.
A teď už jen šumění smrků....

úterý 11. července 2017

Houpy






 


Radost jak malá.
Stačí závěsné křeslo a úsměv mám od ucha k uchu. Jen je o něj u nás malinko bitka.
Takže si ho užiju až večer...
***
Dnešní radosti.
Letošní léto jedu na žlutém melounu..Nemůžu se ho přejíst.
V křesle.
Nenamalovaná, v chalupářském oblečení ze sekáče. Ale tak spokojená.
Ten výhled....po stopadesáté vyfocený, ale pořád uchvacující.
Nové batohy... ještě jich mám sedm na stole.
Podlaha v dílně.
Chodit bosky po dřevě...to můžu.
Vlastně chodit bosky skoro všude....:-)